Prosinec 2006

Jim Morrison - Divočina(moc)

25. prosince 2006 v 20:20 Jim Morrison - Poezie
MOC



Mohu zrušit pohyb
oběžnic. Dík mně jsou
modrá auta pryč.

Mohu se stát malým, naviditelným,
a mohu se stát obrem a sáhnout
po hvězdách, či změnit
běh světa. Mohu
cestovat, kam chci - v čase nebo
prostoru -
i vyvolávat mrtvé;
a co se děje v jiných vesmírech
vidět v nejvnitřnějším já
i v myslích jiných lidí.

Mohu

Jsem

---------

Lidé potřebují Kontakty
básníky, hrdiny, hvězdy,
vůdce
aby měl život řád.
Dětskou loďku v zářícím
slunci.
Plastikové vojáčky z drobných válek
v blátě. Hrady.
Garážový raketoplán.

Obřady, divadlo, tance
(to kvůli potřebám kmene a vzpomínkám)
povolání k bohoslužbě, která je
sjednotí, návrat zpátky
i touhu po rodině a
ochranné kouzlo dětství.

---------

Ta velká dálnice
je
plná
těch kdo
milují
a
hledají
a
odcházejí
s
věčnou
touhou
potěšit
a
zapomenout.

Divočina

---------

Blahořečíme této chvíli
a pamatujeme si
ty ostatní

----------

Muž na dvorku hrabe
listí do kup, do hromad,
pak se opře o hrábě a
listí zapálí.
Ta vůně naplní les
Děti skončí s hrou a
nasají dým, jenž se
za pár roků změní v nostalgii

-----------

Sirény
Voda
Déšť a hromy
Tryskáč ze základny
Vyprahlý nářek hmyzu
Žáby a cvrčci
Dveře - tam a zpět
Řinkot skla
Hloupá přehlídka
Nehoda
Šustot hedvábí a nylonu
Kropení suché trávy
Oheň
Zvony
Chřestýš, hvizdot, kastaněty
Sekačka na trávu
veselý pán
Brusle a vagony
Kola

---------

Odkud víš, že je
satan? - z knihy
A láska? - z bedny

---------

noc hříchu (Pád)
- první milování, pocit
že tím už člověk někdy prošel
Ach ne, nikdy víc

----------

Mezi dětstvím, jinošstvím,
dospíváním
a mužným věkem (dospělostí)
mají ležet ostré hranice
zkoušek, smrti, činů, obřadů,
příběhů, písní a soudů

------------

Muži, co před hříchem
z bahna měst prchli na širé moře,
sledují navečer z paluby
placentu hvězd a pak
plují dál přes rovník
a svými rituály křísí k životu
nebezpečná zasvěcení
Značí nové horizonty

Chtějí cítit blízkost exorcismu,
rituál plavby
Čekat, hledat v pušce
osvícenost mužnosti

Zabít v jedné chvíli dětství
i nevinnost


Jim Morrison - Divočina(truhlice se otevírá)

25. prosince 2006 v 19:57 Jim Morrison - Poezie

TRUHLICE SE OTEVÍRÁ



- Čas vnitřní svobody, kdy
mysl už je otevřená
vesmír odhalen a duše
zmatená a oslněná
může jít a hledat
svého mistra a přítele.

...Když přijde svoboda
a trestanec
mžiká ve slunci
jako krtek
z podzemí

když dítě prvně
opustí domov

Chvíle, v níž přijde svoboda

L.A.merika
Královna se chová chladně
L.A.merika
Pomíjivý vesmír
L.A.merika
Uspěchaná komunita i
komunikace
l.a.merika
smaragdy ve sklenici
l.a.merika
reflektory v soumraku
l.a.merika
zkouřené ulice v kalném úsvitu
l.a.merika
oděná do vyhnanství
l.a.merika
rychlý tlukot hrdých srdcí
l.a.merika
dvacetileté oči
l.a.merika
prchavý sen
l.a.merika
srdce z ledu
l.a.merika
zmar vojáků
l.a.merika
oblaka a sváry
l.a.merika
Rorýs
odsouzený k pádu, sotva vzlétl
l.a.merika
"Tak jsem ji potkal
- l.a.merika -
osamělou a zmrzlou,
- l.a.merika -
a nevlídnou, ano,
- l.a.merika -
sotva vzlétla"

Víc nic.
Běž.
Mezi tím divočina.
Obejdi hranici.


vstoupí na scénu:

Krvavé boty. Vražedná bouře.
Kočičí zlato. Bůh na nějakých nebesích.
A kde je ona?
Viděli jste ji?
Viděl snad někdo tu dívku?
momentka (v projekci)
Je to má sestra.
Dámy a pánové,
věnujte pozornost těm slovům a dějům,
své poslední šanci, naší naději.
Zde, v lůně hrobu, máme klid od
rušných ulic.
Běsnící mor nepronikne
k našim dveřím
Přicházíme z dálek,
až z Ardenského lesa,
s tanci a novou hudbou
Na každém kroku k nám proudí
další přívrženci.
Pověsti o králích, bozích, rytířích
a láskách zvoní jak
diamanty jenom pro vás

Já jsem já!


Chápeš, moje maso je
skutečné.
Ruce - vyrovnaně plují
jako hbité přízraky
Vlasy - tak propletené
Kůže na tváři - štípni mě
Plamenný meč - jazyk
chrlí svatojánky
slov.
Jsem člověk,
ale nejsem člověk jako vy
Ne Ne Ne

Co tady vlastně chceš?
Co vůbec chceš?
Slyšet hudbu?
Můžem ti zahrát.
Jenže ty chceš víc.
Něco a někoho nového, viď?
Mám pravdu?
Jistěže mám.
Já vím, vím, co chceš.
Chceš jen extázi
Touhu a sny.
To, co je jiné, než se zdá.
Vedu tě tudy, on zase tam.
Nezpívám jen pro pomyslnou dívku.
Hovořím k tobě, mé já.
Pojďme omladit svět.
Palác početí je v ohni.

Hleď, jak plane.
Koupej se v uhlících.

Jsi mladá, proč se stáří bát?
Znáš vše, tak nemusíš se ptát.
Chceš vidět věci tak, jak jsou.
Víš zcela přesně, co jsem zač:
Všechno

Jsem klíčem, průvodcem k bludišti

Vládcem těchto měňavých věží
na kamenném nádvoří
nad mlhou z oceli
v troskách sebe sama
dýchám vlastní dech

Jim Morrison - Divočina(úvod)

25. prosince 2006 v 19:10 Jim Morrison - Poezie
Wilderness / Divočina

věnováno
Pamele Susan


Myslím, že jsem kdysi byl
Myslím, že jsme byli

Tvoje mléko je mým vínem
Ty záříš mým mušelínem

MOZAIKA
řada poznámek, poezie v próze,
povídek, úryvků her a dialogů
Aforismy, epigramy, eseje

Básně? Ovšem


PROLOG

autointerview:

Interview podle mne představuje novou uměleckou formu a interview se sebousamým je
vrcholnou trestí kreativity. Člověk si sám klade otázky a snaží se na ně odpovědět. Ani spisovatel nedělá nic jiného, než že odpovídá na řetěz nevyslovených otázek.
Je to podobné, jako když svědčíte u soudu. Svědecká lavice je oním zvláštním místem,
na němžse snažíte vysvětlit, co se stalo, a popravdě si vzpomenout, co jste dělali.Jde o velice důležité duševní cvičení. Interview vám poskytne nejednu příležitost konfrontovat vlastní mysl s kladenými otázkami a já si myslím, že právě tohle je podstatou umění. A taky vám dává šanci zbavit se vší vaty... Měli byste se snažit o jasný, přesný a konkrétní výraz... Hlavně žádné žvanění. Předky této formy jsou zpovědnice, debata a křížový výslech. Když v rámci interview něco řeknete, nelze to vzít zpátky. Je pozdě. Tohle s sebou nese silný existenciální náboj.
Svým způsobem mě láká hra zvaná umění a literatura: mými hrdiny jsou umělci a
spisovatelé.
Psát jsem chtěl odjakživa, ale vždycky jsem si představoval, že to bude mít cenu jenom
tehdy, pokud se ruka chopí pera a začne se pohybovat sama od sebe, bez mého přičinění. Něco jako automatické psaní. Jenže nic takového u mě nefungovalo.

Jistě, napsal jsem pár básniček. Tuším, že někdy v páté nebo šesté třídě vznikla báseň
nazvaná "Ponyexpres". To je první, na kterou si vzpomínám. Byla to taková baladická skladba. Ale nikdy jsem ji už nedal dohromady.
Na střední škole jsem napsal "Koňské šířky". Tehdy i později na vysoké jsem si
schovával spoustu sešitů. Když jsem skončil studia, tak jsem je z nějakého hloupého - nebo možná chytrého - důvodu vyházel... Do těch sešitů jsem si psal večer co večer. Na druhé straně je docela dobře možné, že kdybych je nebyl zahodil, nenapsal bych nikdy nic původního. Byly totiž konglomerátem toho, co jsem četl nebo slyšel, především výpisků z četby. Řeknu to takhle: kdybych se jich nezbavil, nebyl bych svobodný.
Skutečná poezie nic neříká - jen vybírá jednotlivé možnosti. A otevírá všechny dveře.
Můžete si vybrat ty, které vám nejlépe vyhovují.
- - - A právě to mě na poezii láká: že je tak trvalá. Dokud budou existovat lidé, budou si
pamatovat slova a kombinace slov. Apokalypsu přežijí jen básně a písně.
Nikdo si nedokáže zapamatovat celý román. Nikdo nemůže popsat film, sochařské dílo nebo obraz. Písně a básně však přetrvají, dokud budou na světě lidské bytosti.
Pokud si mé básně kladou vůbec nějaký cíl, snaží se zachránit lidi před zjednodušujícím
viděním a cítěním.

Jim Morrison
Los Angeles, 1969 - 71