Květen 2007

Brány Vnímán 6. část

3. května 2007 v 20:40 Zajímavosti a ták ...
V současnosti se užívání peyotlu a s ním spojené náboženství stalo ve Spojených státech rovněž důležitým symbolem v boji indiánů za svou duchovní samostatnost. Jedni indiáni reagovali na tlak bílé kultury asimilací, druzí se naopak raději vrátili k upevnění dávných tradic. Někteří se však snaží vzít ze všeho to nejlepší, jinými slovy - to nejlepší z indiánských tradic, z křesťanství i z jiných oblastí transcendentální zkušenosti, kde duše vnímá svou neomezenost a svou božskou podstatu. Tolik Církev amerických indiánů. Podařilo se zde sloučit dvě základní touhy duše: potřebu nezávislosti, sebeurčení a potřebu transcendence, a poskytnout jim naplnění skrze touhu třetí - touhu uctívat boha, vykládat jeho cesty člověku a vysvětlovat vesmír prostředky koherentní teologie.
Lo, ubohý indián,
nevzdělanost mu čelo halí,
však zadek zůstává nahý.
Avšak ve skutečnosti jsme to právě my, nákladně a kvalitně vzdělaní běloši, kdo máme nahý zadek. Naše nahá popředí jsme si už zakryli rozličnou filosofií - křesťanstvím, marxismem nebo třeba freudismem -, ale naše zadky jsou ve skutečnosti ponechány napospas jakékoliv souhře náhod. Takže ten ubohý indián měl nakonec daleko více důvtipu než my a tu svou zadnici si ochránil suknicí transcendentální zkušenosti namísto fíkovým listem teologie.
Nejsem ovšem tak pošetilý, abych kladl na stejnou úroveň zkušenost získanou pod vlivem meskalinu nebo jiné drogy, ať známé nebo v budoucnu připravené, s uskutečněním konečného smyslu lidského života, tedy s tím, co lze nazvat osvícením, dokonalou blažeností. Pouze se domnívám, že meskalinový zážitek je přesně to, co katoličtí kněží označují jako »milost zdarma danou«, tedy milost nikoliv nezbytnou ke spáse, ale potenciálně nápomocnou, hodnou vděčného přijetí, je-li právě k mání. Umožňuje nám vystoupit z vyjetých kolejí našeho běžného vnímání a uzřít na několik bezčasových hodin vnější i vnitřní svět zcela jinak, než se jeví zvířeti, posedlému touhou po přežití, nebo běžnému člověku, svázanému pojmy a slovy - tj. uvidět, jak se jeví přímo a nepodmíněně universálnímu vědomí. A toto je pro každého, zvláště pro intelektuála, zkušenost, kterou nelze ničím zaplatit. Slovy Goetha je právě intelektuál člověkem, "pro nějž je slovo niterně plodné". Je to člověk, jenž cítí, že "to, co vnímáme okem, je nám příliš cizí, aby nás mohlo hluboce zasáhnout". A přesto ani Goethe, sám intelektuál a jeden z největších mistrů jazyka, nesouhlasil vždy s vlastním hodnocením slova. "Mluvíme příliš," píše uprostřed života. "Měli bychom méně mluvit a více kreslit. Já osobně bych se rád zřekl řeči vůbec a nejraději bych jen skicami přirozeně vyjadřoval vše, co chci říci. Fíkovník, malý had i zámotek na okně poklidně očekávající budoucnost - to všechno má velký význam. A ten, kdo by ho byl schopen správně dešifrovat, by se obešel bez psaného a mluveného slova úplně. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jalovosti, průměrnosti, (a jsem v pokušení říci) dokonce pošetilosti na řeči shledávám. Jak naproti tomu vznešenost přírody a její ticho vyděsí člověka, stojí-li tváří v tvář, ničím nerušen, pustině dávnověkých hor." Nikdy se samozřejmě neobejdeme bez jazyka a ostatních systémů symbolů, neboť pouze jejich prostřednictvím jsme se pozvedli nad zvířata na úroveň lidských bytostí. Ovšem stejně tak, jako z těchto systémů máme užitek, můžeme se lehce stát i jejich oběťmi. Není totiž vůbec jednoduché umět zacházet se slovem. Na svět bychom se proto měli učit dívat také přímo a nejenom skrze polopropustnou clonu pojmů, které převrátí každou danou věc do familiární podoby, označí ji nějakou obecně použitelnou nálepkou nebo nicneříkajícím vysvětlením.
Všechno naše vzdělání, literární i přírodovědné, všeobecné i speciální, je dnes ve skutečnosti převážně verbální, a tudíž selhává právě v tom, oč usiluje. Namísto toho, aby vedlo děti k proměně v plně rozvinutého dospělého člověka, vyrábí studenty přírodních věd, kterým jsou naprosto cizí ty nejprimitivnější prožitky, a studenty humanitních oborů, kteří nic nevědí ani o sobě, ani o druhých lidech.
Gestaltpsychologové, jako je třeba Samuel Renshaw, vypracovali sice už metody rozšíření rozsahu a zlepšení ostrosti lidského vnímání, avšak zavádějí je snad naši učitelé? Odpověď zní: Ne.
Učitelé všech oborů psychofyzických dovedností, od čtení po tenis a od provazochodectví po modlitbu, definovali metodou pokusů a omylů prostředí, v němž se daří optimálně uplatňovat poznatky jejich speciálního oboru. Avšak našla se snad nějaká velká nadace, která by financovala projekt na zkoordinování těchto empirických poznatků do jediné obecné teorie a praxe zvýšené tvořivosti? Opět, alespoň pokud vím, zní odpověď: Ne.
Všemožné kulty a školy různých technik pro dosažení zdraví, spokojenosti či duševní rovnováhy přinášejí řadě svých příznivců skutečně nepopiratelné výsledky. Avšak lze snad spatřit nějaké psychology, filosofy nebo duchovní učitele směle sestupovat do těchto podivných a občas i páchnoucích zřídel, na jejichž dně by měla sedět chudák pravda? Stále stejná odpověď: Ne.
Vraťme se tedy ještě jednou k historii výzkumu meskalinu. Před sedmdesáti lety výjimečně schopní jedinci popsali transcendentální zážitky lidí, kteří si v dobrém zdravotním stavu, ve vhodných podmínkách a ve správném duchu vzali tuto drogu. Kolik filosofů, kolik teologů, kolik profesionálních duchovních učitelů projevilo dostatek zvědavosti, aby i oni otevřeli tuto bránu? Odpověď zní, že z velmi praktických důvodů to neudělal vůbec nikdo z jejich kruhů.
V našem světě, kde má všechno vzdělání převážně verbální charakter, považují vzdělanější lidé za téměř nemožné, aby brali vážně cokoliv, co nějak nesouvisí se slovy nebo pojmy. Vždy se najdou peníze a lidé s doktoráty, aby provedli bláznivý výzkum toho, co je pro různé učence tak významným problémem: Kdo kdy koho ovlivnil, kdo řekl to či ono. Dokonce i v tomto století technologie ctíme humanitní předměty. Ale to neverbální, ono umění mít přímé vědomí daných skutečností, téměř naprosto ignorujeme. Katalogy a bibliografie, poslední edice ipsissima verba jakéhokoliv druhořadého veršotepce, úžasný rejstřík zahrnující všechny rejstříky... jakýkoliv podobný megalomanský projekt si může být jist souhlasem a finanční podporou. Avšak žádná významná osobnost ze skutečně uznávané university či církve pochopitelně neudělá vůbec nic pro to, abychom se vy nebo já, naše děti či vnoučata mohli stát vnímavějšími, abychom si intenzivnějším způsobem uvědomovali vnější i vnitřní realitu, byli duchovně otevřenějšími, méně náchylnými k fyzickým nemocem zaviněným psychologickým zanedbáním a byli schopnějšími kontroly nad vlastním autonomním nervovým systémem, jestliže má dojít na jakoukoliv formu neverbálního vyučování (a velice pravděpodobně prakticky užitečného), které by směřovalo k hlubším základům než pouhý švédský dril. Vyznavači verbality jsou totiž podezíraví k neverbalistům, racionalisté se obávají daných, neracionálních faktů, intelektuálové zase cítí, že "to, co vnímáme okem (či jinými smysly), je nám příliš cizí, než aby nás to mohlo hluboce zasáhnout". Neverbální vzdělání se prostě nevejde do žádné z předem daných škatulek. Není to totiž žádné náboženství ani neurologie, gymnastika ani morálka či občanská výchova, dokonce to není ani experimentální psychologie. Takže takový předmět z akademických a církevních důvodů ani existovat nemůže. Vzdělanci a farizejové slova tuto skutečnost vesele ignorují a s jízlivým úsměvem tyto problémy přenechávají osobám, které nazývají potřeštěnci, tlachaly, šarlatány a nekvalifikovanými amatéry...
Na sklonku svého života si Tomáš Akvinský vyzkoušel pravou kontemplaci - a poté odmítl pokračovat v práci na své nedokončené knize. Ve srovnání s tímto zážitkem označil vše ostatní, co kdy četl, oč se přel či co kdy napsal (Aristoteles, různé ty Aforismy, Otázky, Tvrzení či vznešené Summy), za pouhé plevy a slámu. Většina intelektuálů však považuje takové složení rukou do klína za politováníhodný, či dokonce amorální počin. Avšak doctor angelicus byl racionálním rozumem poznamenán víc než dvanáct obyčejných andělů a byl už i zralý pro smrt. Dostalo se mu proto v těchto posledních měsících jeho pomíjivého života výsady, aby se odvrátil od pouhé symbolické slámy a plev ke skutečnému zrnu, které přináší pochopení té pravé podstaty věcí. Andělům nižšího řádu, s lepšími vyhlídkami na délku života, bohužel nezbývá, než aby se vrátili zase zpátky ke slámě a plevám. Avšak člověk, jenž se vrací zpět bránou ve zdi, už nikdy nebude člověkem, který vyšel ven. Bude moudřejší, ale méně sebejistý, šťastnější, ale ne sebeuspokojený, pokorný v uznání své nevědomosti, ale přesto lépe vybaven pochopením vztahů, jež jsou mezi slovy a věcmi, pochopením toho, jak se po věky věků racionální rozum marně snaží o uchopení tajemství bytí…………………..

"Kdyby brány vnímání byly průzračné, každá věc by se člověku jevila taková, jaká je, neskonalá." (William Blake)
"Člověk, jenž se vrací zpět bránou ve zdi, už nikdy nebude člověkem, který vyšel ven." (Brány vnímání)
"Brány vnímání jsou malý skvost - stručný, objevný, moudrý a především lidský." (Sunday Times)

Brány Vnímán 5. část

3. května 2007 v 20:39 Zajímavosti a ták ...
Ani meskalin samozřejmě není žádnou ideální drogou, i když je bezpochyby lepší než takový kokain, opium, alkohol či tabák. Vedle většiny těch, kterým meskalin přináší šťastný stav transfigurace, existuje ale i nemálo lidí, kteří v takových stavech nacházejí jenom peklo nebo očistec. Tuto drogu také nelze brát podobně jako nějakou skleničku alkoholu, neboť její efekt trvá příliš dlouhou dobu. Dnešní chemie a psychologie je však schopna téměř všeho. Pokud by psychologové a sociologové stanovili jakýsi ideál, lze se spolehnout na to, že neurologové a farmakologové už přijdou na způsob, jak ho dosáhnout (i když lze připustit i takový ideál, který nebude nikdy možné plně realizovat). Bezesporu by se ale tomu ideálu přiblížili daleko více než v minulosti, jež se nesla ve znamení vína, či v současnosti, kdy se pije whisky, kouří marihuana a polykají různé barbituráty.
Potřeba transcendence sebevědomého jáství je, jak už jsem řekl, základní pohnutkou každé lidské duše. Člověk může prožívat úctu ke světu, dělat dobré skutky nebo praktikovat různá duchovní cvičení. Pokud však z jakéhokoliv důvodu v této přirozené sebetranscendenci neuspěje, je náchylný obrátit se k chemickým náhražkám náboženství. Jsou to alkohol a všelijaké »prášky« na moderním Západě, alkohol a opium na Východě, hašiš v muslimském světě, alkohol a marihuana ve Střední Americe, alkohol a koka v Andách, alkohol a barbituráty ve vyspělejších oblastech Jižní Ameriky. Philippe de Félice ve své knize Poisons Sacrés, Ivresses Divines s použitím velkého množství různých dokumentovaných případů píše o úzkém spojení mezi náboženstvím a užíváním drog, jež existuje od nepaměti. Zde shrnuji jeho závěry: "Využívání toxických látek pro náboženské účely je široce rozšířené... Příklady studované v této knize lze pozorovat v každém náboženství na Zemi, u různých primitivních kultů stejně jako mezi těmi, jež dosáhly vysoké úrovně civilizace. Nemáme tedy co do činění s nějakými ojedinělými fakty, nad nimiž by šlo jen tak mávnout rukou, ale s obecným a v nejširším slova smyslu běžným lidským fenoménem, jejž nemůže zavrhnout nikdo, kdo se snaží odhalit, co je to vlastně náboženství a co jsou to ty hluboké potřeby, které by toto náboženství mělo uspokojit."
V ideálním případě by pochopitelně každý člověk měl být schopen transcendence v nějaké náboženské formě. Zdá se však, že ve skutečné praxi nebude možno tohoto stavu nikdy dosáhnout. Avšak v různých církvích jsou a nepochybně vždy i budou lidé, kterým samotná zbožnost bohužel nestačí. Například takový Chesterton, který psal o pití stejně poeticky jako o oddanosti bohu, by mohl být jejich výmluvným reprezentantem.
Moderní křesťané, vyjma několika protestantských sekt, sice tolerují alkohol, avšak ani ti nejtolerantnější se nikdy nepokusili jiné drogy přijmout nebo posvětit jejich užívání. Zbožný pijan je tedy nucen i nadále vést svůj náboženský život na jednom místě a svou náboženskou náhražku konzumovat někde jinde. A nejspíš to zřejmě ani jinak nelze. Pití by totiž mohlo být posvěceno pouze v náboženství, které si moc nepotrpí na nějaké dekórum. Uctívání Dionýsa nebo keltského boha piva kdysi bývala pořádně hlučná a odvázaná záležitost, dnešní křesťanské obřady však nejsou slučitelné ani s podnapilostí. Výrobcům lihovin to sice neuškodí, ale ve skutečnosti je to velmi špatné pro křesťanství. Nespočet lidí touží po sebetranscendenci a rádi by ji obvykle hledali v nějaké církvi. Avšak běda, "hladové ovečky přicházejí s úctou a nejsou nasyceny". Účastní se bohoslužeb, poslouchají kázání, opakují modlitby - avšak jejich žízeň zůstává neutišena. Zklamáni se proto opět vracejí k láhvi. Po určitou dobu kompromis funguje. Návštěvy kostela zůstávají, avšak nejsou tak časté jako útěky ke sladkému břehu hospodské utopie. Bůh zůstává sice stále na zřeteli, ale je to bůh vyjádřený už jenom slovně, tedy bůh v přísně pickwikovském slova smyslu. Předmětem uctívání je ve skutečnosti láhev a jedinou autentickou náboženskou zkušeností je onen stav nezkrocené a bojovné euforie, která přichází po třetí sklence.
Vidíme tedy, že alkohol a křesťanství nejdou a ani nemohou jít dohromady. Zdá se mi, že takový meskalin by s ním byl slučitelnější. Lze to například doložit na řadě indiánských kmenů žijících v oblasti táhnoucí se od Texasu až po Wisconsin. Mezi těmito kmeny jsou různé skupiny, které patří k Církvi amerických indiánů. A nejvýznamnějším rituálem této církve je obdoba starokřesťanského rituálu agapé neboli slavnosti lásky, kde se však namísto svěceného chleba a vína podávají plátky peyotlu. Indiáni při tom věří, že kaktus je zvláštní dar od boha, a jeho účinky přisuzují působení ducha svatého.
Profesor J. S. Slotkin, jeden z mála bílých lidí, kteří se zúčastnili peyotlového rituálu, říká o svých druzích, že při něm "v žádném případě nebývají otupělí nebo opilí... Nikdy nevycházejí z rytmu ani nekomolí slova tak jako opilý nebo otupělý člověk... Všichni jsou klidní, zdvořilí a ohleduplní k ostatním. Nikdy jsem nebyl na podobné bohoslužbě bílých lidí, kde by bylo tolik náboženského cítění a vzájemné úcty". Můžeme se tedy ptát, co tito zbožně se chovající peyotlisté vlastně prožívají. Není to zřejmě ani ten nasládle ctnostný pocit, který průměrnému návštěvníku normálního kostela pomůže vydržet těch devadesát minut nudy, a nejsou to ani ty hluboké pocity vyvolané představami stvořitele a spasitele, soudce a utěšitele, jež obohacují život skutečně zbožných. Pro tyto indiány je jejich náboženský zážitek něčím daleko bližším, přímějším a spontánnějším než násilné produkty povrchního, sebevědomého rozumu. Někdy (podle zpráv sebraných Slotkinem) mívají vize, ve kterých se jim zjevuje sám Kristus. Jindy slyší hlas Velkého ducha. Nebo si uvědomují přítomnost boha a svých osobních nedostatků, které musejí být napraveny, aby mohli naplňovat jeho vůli. Praktický dopad těchto chemických klíčů k branám do jiných světů se proto zdá být velmi dobrý. Dr. Slotkin navíc popisuje peyotlisty jako celkově pracovitější, střídmější (mnoho z nich nepije vůbec alkohol) a mírumilovnější, než jsou ti, kteří peyotl neužívají. Proto strom, jenž nese takové uspokojivé ovoce, nelze určit k vytnutí jako špatný.
Posvěcení užívání peyotlu udělalo z Církve amerických indiánů něco, co je jednak psychologicky zdravé, jednak úctyhodné z hlediska historického. Podobně i v raném křesťanství bylo duchovně povzneseno mnoho pohanských rituálů a slavností prostě tak, aby sloužily potřebám církve. Slavnosti nebyly určeny k mravnímu vylepšení, ale zmírňovaly jistý psychologický hlad lidí. První křesťanští misionáři pro to měli cit a namísto snahy o jejich potlačení je prostě přijímali takové, jaké ve skutečnosti byly - tedy prostředky k uspokojení základních pohnutek duše -, a integrovali je do nového náboženství. To, co dnes prožívají tito indiáni, je v zásadě podobné. Vzali jeden pohanský obyčej (mimochodem obyčej daleko více povznášející a osvětlující než většina poměrně brutálního hýření a maškarád evropských pohanů) a naplnili ho hlubokým křesťanským významem.

Brány Vnímán 4. část

3. května 2007 v 20:37 Zajímavosti a ták ...
Schizofrenik není jenom zatvrzelá a s bohem nesmířená duše, ale navíc i duše zoufale nemocná. Jeho nemoc spočívá v neschopnosti přijmout útočiště ve vnitřní a vnější realitě (čehož je normální člověk obvykle schopen), ve světě zdravého rozumu - lidském světě užitečných pojmů, sdílených symbolů a sociálně přijatelných konvencí. Člověk, jenž trpí schizofrenií, je tedy jakoby neustále pod vlivem meskalinu. Proto není schopný uzavřít se vůči prožívání reality. Necítí se pro ni ještě dostatečně svatý, nedovolí si ji jen tak bagatelizovat, protože mu nikdy nedovolí vidět svět obyčejnýma lidskýma očima. Děsí ho natolik, že si pak vykládá její ustavičnou zvláštnost a palčivou intenzitu jejího významu jakožto manifestaci nějaké lidské, či dokonce kosmické zlovůle, jež volá z jeho strany po těch nejzoufalejších protiopatřeních od vražedného násilí na jedné straně až po katatonii či psychologickou sebevraždu na straně druhé. Jakmile se totiž člověk jednou pustí směrem dolů, cestou do pekel, pak není už nikdy schopen se zastavit. A to všechno jsem teď viděl až příliš jasně...
Zdá se velice nepravděpodobné, že člověk jako takový bude schopen obejít se bez umělých rajských zahrad. Většina lidí totiž vede tak bolestný a jednotvárný život, tak chudý a omezený, že nutkání mu uniknout a přenést se alespoň na pár okamžiků kamsi jinam, je odedávna jednou ze základních pohnutek lidské duše. Většina umění a náboženství, všechny karnevaly, orgie, tance i třeba poslech oratorií - tohle všechno vždy byly, slovy H. G. Wellse, jakési brány ve zdi. Různé intoxikační látky pro soukromou každodenní potřebu tu rovněž byly odedávna. Různá rostlinná sedativa a narkotika, euforické látky obsažené v různých stromech, halucinogeny získávané z bobulí nebo kořenů - to všechno lidé odnepaměti znali a také systematicky používali. K těmto přírodním látkám, přeměňujícím vědomí, pak moderní věda přidala řadu dalších, syntetických sloučenin, jako jsou například chloral, benzedrin, bromidy nebo barbituráty.
Většina těchto psychoaktivních látek dnes bohužel nemůže být užívána jinak než pod lékařským dohledem, popřípadě nelegálně, a tedy i s určitým rizikem. Na Západě nepostihujeme ve skutečnosti pouze užívání alkoholu a tabáku. Všechny ostatní brány jsme nazvali »narkotiky« a jejich nelegální uživatele označili jako »narkomany«.
Trávíme dnes bohužel více času pitím a kouřením než vzděláváním. To ovšem vůbec nepřekvapuje. Nutkání uniknout ze samoty a svého prostředí má dnes téměř každý a prakticky neustále. Silnou touhu udělat něco pro mladé lidi mají pouze jejich rodiče, a to ještě jenom po těch pár let, co děti chodí do školy. Ani obecný postoj k pití a kouření není překvapivý. Navzdory rostoucí armádě beznadějných alkoholiků, navzdory stovkám a tisícům lidí každoročně zraněných nebo zabitých na silnicích podnapilými řidiči si oblíbení komici na téma alkoholu a alkoholiků jen dál a dál vymýšlejí různé vtipy. I přes evidentní spojitost mezi kouřením cigaret a výskytem rakoviny plic považuje prakticky každý občan Západu kouření za stejně normální a přirozenou věc, jako je třeba jídlo. Racionálně uvažujícímu člověku to může připadat velmi podivné, historika to však vůbec nepřekvapí. Ani pevné přesvědčení o existenci pekla rovněž neuchránilo středověkého křesťana před jeho ambicemi, chtíčem a chamtivostí. Rakovina plic, dopravní nehody a miliony nešťastných a neštěstí způsobujících alkoholiků jsou však skutečnostmi daleko průkaznějšími, než bylo samo peklo v době Dantově. Když se ovšem v člověku probudí teď a tady touha po uvolnění a uklidnění, po alkoholu či cigaretě, zmíněné skutečnosti jsou rázem čímsi příliš vzdáleným a nepodstatným.
Naše doba je mimo jiné i dobou automobilismu a prudce rostoucí populace, přičemž alkohol se s bezpečností na silnicích pochopitelně nijak neslučuje. Jeho výroba, stejně jako produkce tabáku, nadto připravuje člověka o mnoho milionů hektarů té nejúrodnější půdy. Problémy týkající se alkoholu a tabáku však nelze řešit žádnou prohibicí. Všeobecnou a všudypřítomnou touhu přenést se někam jinam nelze jen tak začarovat zabouchnutím nějaké v současnosti zrovna oblíbené branky ve zdi. Jediné rozumné řešení je otevření jiných, lepších bran v naději, že tyto brány člověka podnítí k tomu, aby vyměnil své staré a špatné návyky za nové a méně škodlivé. Některé z těchto nových, lepších bran budou ve své podstatě sociálního a technologického rázu, jiné se naopak budou týkat náboženství a psychologie, další třeba stravování, vzdělání či sportu. Potřeba častých chemických úniků z nesnesitelné samoty a omezujícího okolí však nepochybně přetrvá. Vzniká zde tedy potřeba nějaké nové drogy, drogy, která uleví ztrápeným lidským bytostem a utěší je, aniž by byla z dlouhodobého hlediska nějak škodlivá. Taková droga musí být rovněž účinná v malých dávkách a měla by být i syntetizovatelná. Pokud by neměla tyto vlastnosti, její produkce, stejně jako produkce vína, piva, lihovin a tabáku, by se nezbytně křížila s rostoucí spotřebou potravin a jiných nepostradatelných plodin. Musela by být rovněž méně toxická, než je například takové opium nebo kokain, nesměla by mít nežádoucí společenské dopady jako třeba alkohol nebo barbituráty, musela by být méně nebezpečná srdci a plicím, než jsou nikotin a dehet z cigaret. A z druhé, té kladné stránky, by pak měla vyvolávat daleko zajímavější změny ve vědomí, změny s větší vnitřní hodnotou, než je pouhé uklidnění nebo stav beze snů, různé přeludy všemohoucnosti nebo obyčejné vymanění se z útlumu.
Pro většinu lidí je meskalin téměř naprosto neškodný. Na rozdíl od alkoholu nevyvolává stavy nekontrolovatelného jednání, které by následně ústilo ve rvačky, násilnosti a způsobovalo by třeba dopravní nehody. Pod vlivem meskalinu si totiž člověk v pohodě hledí svých záležitostí. Prožívání těchto změněných stavů vědomí navíc přináší i velké ponaučení, které nemusí být spláceno žádnou kocovinou. Avšak o dlouhodobých efektech pravidelného užívání meskalinu víme zatím jen velice málo. Avšak ani tělesné, ani morální kvality indiánů, kteří běžně a dlouhodobě konzumují peyotl, se tímto zvykem nikterak nesnižují. Spolehlivé informace jsou ovšem zatím stále ojedinělé a pouze rámcové.
Poznámka: Ve své monografii Peyotlismus u kmene Menominí (Menomini Peyotism), vydané v prosinci 1952 nákladem Americké filosofické společnosti, profesor J. S. Slotkin píše: "Nezdá se, že by pravidelné užívání peyotlu způsobovalo jakékoliv nápadné odchylky nebo nějakou závislost. Znal jsem mnoho lidí, kteří brali peyotl čtyřicet padesát let. Množství peyotlu, které zkonzumují, závisí na významu slavnostní příležitosti. Obecně lze říci, že neberou o nic více peyotlu, než brali v minulosti. Navíc interval mezi rituály je někdy celý měsíc i více a neprovázejí jej žádné pocity abstinenčního syndromu. Já osobně jsem ani po řadě čtyř rituálů během čtyř týdnů nezvyšoval množství konzumovaného peyotlu, ani jsem nepocítil jeho následnou potřebu." Jeho tvrzení je takřka v souladu se skutečností, že "peyotl nebyl nikdy federální vládou oficiálně prohlášen za narkotikum a jeho užívání nebylo zakázáno". Přesto "během dlouhé historie vzájemných styků indiánů a bělochů se bílé úřady obvykle snažily užívání peyotlu potlačovat, jelikož měly za to, že hanobí jejich vlastní bělošskou morálku. Avšak tyto pokusy vždy zkrachovaly". Ve své poznámce dr. Slotkin dodává, že "je prazvláštní slyšet nejrůznější fantastické dohady o účincích peyotlu a o povaze rituálů, které vyprávějí bílí a katoličtí indiánští dozorci v rezervaci Menominíů. Nikdo z nich sice neprožil sebemenší osobní zkušenost s touto rostlinou a jejím náboženstvím, přesto se však cítí být povoláni psát úřední zprávy na dané téma".

Brány Vnímán 3. část

3. května 2007 v 20:36 Zajímavosti a ták ...
To, co my ostatní dokážeme nazírat pouze pod vlivem meskalinu, vidí umělec neustále. Jeho vnímání totiž neomezuje biologická ani sociální užitečnost. Trocha universálního vědomí neustále prosakuje skrze onu redukční záklopku mozku a ega do jeho vědomí. Je to poznání nejvlastnějšího významu všeho jsoucího...
Jak můžeme takto vyčištěné vnímání skloubit s lidskými vztahy, s běžnými potřebami a povinnostmi, a neříci přitom nic skutečně potěšujícího? S naprosto nebývalou naléhavostí v mém nitru vyrostl zájem o letitou diskusi, která se táhne už po staletí mezi aktivními a kontemplativními lidmi. Až do tohoto rána jsem znal kontemplaci vlastně jen v její skromné, více méně obvyklé formě - jako jakési běžné hloubavé přemýšlení, jako pohroužení se do poesie, malby nebo hudby; jako trpělivé očekávání inspirace, bez níž ani ten nejprozaičtější autor nemůže doufat, že čehokoliv dosáhne; jako nahodilé, leč přirozené záblesky, kdy řečeno Wordsworthovými slovy "prosakuje cosi daleko hlubšího"; jako cílené zklidnění vedoucí ke zlomkům »zastřeného vědění«. Nyní jsem však poznal kontemplaci i v jejích nadoblačných výškách. Ve výškách, avšak ještě ne v její skutečné plnosti. Neboť cesta Marie v sobě zahrnuje i cestu Marty, kterou pozvedá, aby posílila zároveň sama sebe. Meskalin otevírá cestu Marie, ale zavírá dveře pro cestu Marty. Umožňuje přístup ke kontemplaci - avšak ke kontemplaci bez akce, či dokonce bez jakékoliv vůle k jednání či pomyšlení na nějakou činnost. Čas od času člověk, který užívá meskalin, cítí, že i když je vše na jednu stranu tak, jak má ve skutečnosti být, přesto něco není tak úplně v pořádku. Jeho problém je v podstatě týž, s jakým se konfrontuje každý kvietista či světec (např. buddhistický arhat) a v jiné rovině malíř krajiny nebo malíř již zmíněného »lidského zátiší«. Meskalin samozřejmě nikdy nemůže tento problém vyřešit. Může ho pouze prorocky předložit těm lidem, kteří se s ním ještě nesetkali. Úplné a konečné řešení mohou nalézt pouze ti, jež už jsou připraveni, aby dokázali realizovat nejvhodnější světový názor skrze správný druh chování a adekvátní stálou a přirozenou bdělost. Proti kvietistovi zde pak stojí aktivně kontemplativní světec, člověk, který je podle Mistra Eckharta hotov snést se třeba až ze sedmého nebe, jen aby mohl nemocnému bratru přinést pouhý hrnek vody. Proti osvícenému arhatovi, ubírajícímu se od vnějšího světa k naprosto transcendentální nirváně, tady stojí mahájánový bódhisattva, pro nějž jsoucno a svět všemožných okolností jsou jedno a totéž. Pro jeho neskonalé soucítění je totiž každá z těchto eventualit příležitostí nejenom uplatnit proměňující vhled, ale také skutečné aktivní milosrdenství...
Ještě než opustíme toto téma, rád bych podotkl, že není žádné kontemplace, a to včetně kvietistické, která by byla bez etických hodnot. Nejméně polovina celé morálky je vlastně negativní; sestává z vyhýbání se zlu. Otčenáš neobsahuje ani padesát slov, ale šest z nich je zasvěceno prosbě k Bohu, aby nás neuvedl v pokušení. Jednostranně kontemplativní člověk se straní spousty věcí, které by dělat měl. Avšak je také třeba zároveň říci, že se odvrací od toho, co by dělat neměl. Jak poznamenal kdysi Pascal: "Kolik zla by ubylo, kdyby se člověk naučil tiše sedět ve svém pokoji." Kontemplativní lidé, jejichž vnímání bylo očištěno, však nemají zůstávat ve svých domovech. Mohou jít po své práci, plně uspokojeni, že vidí boží pořádek věcí, jehož jsou součástí, takže ani nebudou pokoušeni tím, co Traherne nazývá "špinavé prostředky světa". Co by nás vlastně mohlo přimět k žádostivosti či sebeprosazování, k tomu, abychom si libovali v moci nebo různých bezútěšných formách radosti, pokud se cítíme universálními dědici tohoto světa? Když "moře proudí našimi žilami ... a hvězdy jsou nám drahokamy", když všechny věci jsou vnímány jako nekonečné a svaté? Z kontemplativních lidí se s velkou pravděpodobností nestávají hazardní hráči, kuplíři ani pijani, nevzývají nesnášenlivost ani válku, nepovažují za nutné loupit, podvádět či utiskovat bezbranné. Za výčtem nectností, kterým se tito lidé vyhýbají, lze uvést naopak jednu pozitivní a důležitou skutečnost. Arhat ani kvietista sice neprovádějí kontemplaci v její plnosti, ale jestliže tak činí, mohou do lidského světa přinášet myšlenky z jiné oblasti vědomí. Uskutečňují-li svou kontemplaci v transcendentálních výšinách, může skrze ně plynout do světa našich potemnělých »já« onen nektar, jehož nedostatkem chronicky trpíme...
Francouzským oknem jsem vystoupil pod jakési loubí tvořené částečně laťkovým plůtkem a zčásti pnoucím se růžovým keřem. Na konci onoho loubí stála zahradní židle. Svítilo slunce a stín tvořený laťkovím dopadal i na ni. Židle - zapomenu na ni někdy? Tam, kde stíny dopadaly na plátěné čalounění, se pruhy syté, ale planoucí indigové modři střídaly s pásy zářivého jasu, tak intenzivně průzračného, až se jen ztěží dalo uvěřit, že jsou vytvořené z něčeho jiného než z nějakého planoucího modrého ohně. Asi jsem tam jenom tak pořádně dlouho zíral, aniž bych věděl, co to vůbec znamená, nebo to snad chtěl zjistit. Kdykoliv jindy bych viděl obyčejnou židli normálně nasvícenou střídajícím se světlem a stínem. Tentokrát ale vjem naprosto pohltil představu. To sledování mě upoutalo. Byl jsem jím tak zasažen, že už jsem si neuvědomoval vůbec nic jiného. Zahradní souprava, laťky, sluneční svit, stín - to vše se posléze stalo pouhými jmény a prázdnými pojmy, pouhou verbalizací vytvořenou pro užitkové nebo vědecké účely. Ale teď to byla azurová výheň rozdělovaná propastmi bezedného enciánu. Nebyl jsem schopen vyjádřit tu nádheru, která zároveň téměř děsila. Najednou jako bych tušil, co může cítit člověk, který je šílený. Schizofrenie má totiž svá nebesa stejně jako peklo a očistec. Vzpomínám si, co mi říkal jeden můj starý, již mnoho let mrtvý přítel o své šílené manželce. Jednoho dne, bylo to v raném stadiu její nemoci, kdy ještě mívala jasné chvilky, jí začal vyprávět o jejich dětech. Chvilku poslouchala, ale pak ho náhle přerušila. Jak jen prý vůbec může marnit čas nějakými řečmi o dětech, které tady ani nejsou, když všechno, co se skutečně děje právě teď a tady, je právě ta nevyslovitelná krása vzorků, jež se tvoří na jeho hnědém tvídovém saku, kdykoliv jen pohne paží? Běda však, takový ráj očištěného vnímání, ráj ryze jednostranné kontemplace, nedokázal existovat trvale. Tyto požehnané výpadky se postupně stávaly řidšími, kratšími, až nakonec už jich nebylo vůbec a zbyla jenom hrůza.
Většina lidí, kteří berou meskalin, má zkušenosti pouze s onou božskou stránkou schizofrenie. Droga může přinést peklo a očistec jenom tomu, kdo v nedávné době například prodělal žloutenku či kdo trpí pravidelnými depresemi nebo chronickou úzkostí. Meskalin naštěstí nevytváří žádnou závislost podobně jako jiné drogy, takže toto nebezpečí nemusí být zdrojem úzkosti jako u skutečných drog. Normální zdravý člověk se zájmem o věc samozřejmě ví, že meskalin je naprosto neškodný, že jeho účinky odezní po osmi až deseti hodinách, že nezanechávají nějakou kocovinu a konečně ani žádnou potřebu obnovit dávku. Povzbuzen takto zkušenostmi jiných, pouští se do experimentu beze strachu - jinými slovy bez zbytečných dispozic k zvrácení různých nepředvídatelně zvláštních a nepříliš lidských zážitků v něco děsivého či skutečně pekelného.
Stál jsem tedy před židlí, jež vypadala jako Poslední soud - možná bych spíše měl říci, že jsem stál před Posledním soudem, ve kterém se mi po delším čase a se značným úsilím opět podařilo vidět židli -, a zjistil jsem, že se ocitám na samém pokraji paniky. Najednou jsem cítil, že už to zachází příliš daleko. Nezdravě daleko, navzdory tomu, že moje prožívání směřovalo ke stále intenzivnější kráse a hlubšímu významu. Strach, jenž jsem viděl v retrospektivě, byl způsoben přívalem a tlakem reality tak široké, že moje vědomí, přizpůsobené žít povětšinou v útulném světě symbolů, to už nemohlo unést. A skutečně, náboženská literatura je plná různých odkazů na bolest a hrůzu, jež zaplavuje ty, kdo se znenadání střetávají tváří v tvář s mysteriem tremendum. Jazykem teologie lze říci, že tento strach tkví v rozporu mezi lidskou samolibostí a božskou čistotou, mezi lidskou sebezničující vyděleností a nezměrností boha. Spolu s Jakobem Böhmem a Williamem Lawem můžeme říci, že božské světlo dopadá ve své plné záři na zatvrzelou, s bohem nesmířenou duši jenom jako mučivý očistný oheň. Prakticky totéž můžeme najít i v Tibetské knize mrtvých, která popisuje, jak se odchýlená duše svíjí v agónii působením čirého světla prázdnoty, ba dokonce i působením světel nižších a prchá raději do pohodlné temnoty jáství jako znovuzrozený člověk nebo i zvíře, nešťastný duch, či dokonce jako obyvatel pekla. Cokoliv raději než ten žhnoucí jas nezředěné reality - cokoliv!

Brány Vnímán 2. část

3. května 2007 v 20:35 Zajímavosti a ták ...
Jednoho jasného květnového rána jsem pozřel 0.4 gramu meskalinu rozpuštěného v malé sklence vody, posadil se a čekal, co se bude dít...
Vzal jsem si svou dávku v jedenáct hodin dopoledne. Hodinu a půl poté jsem seděl ve své pracovně a pozorně se díval na malou skleněnou vázu. Byly v ní pouze tři květiny - překrásně rozvitá růže zvaná Portugalská kráska, lasturově růžová s jemnými tmavšími odstíny na základně každého okvětního lístku, dále velký červenofialový karafiát a bledě nachový kosatec. Tato náhodná malá kytice se jevila uspořádaná proti všem pravidlům dobrého vkusu. Onoho rána jsem byl už během snídaně disonancí jejích barev poněkud zaskočen. Posléze se však můj náhled změnil. Nyní jsem se již nedíval na neobvykle aranžované květy, ale uzřel jsem totéž, co viděl Adam ráno při svém stvoření - okamžik za okamžikem - zázrak nahé existence...
Istigkeit - nebylo to ono slovo, které tak rád používal Mistr Eckhart? "Jsoucno." Bytí v Platonově filosofii - až na to, že Platon zjevně udělal obrovskou a groteskní chybu v tom, že oddělil toto "jsoucno" od "stávání se" a identifikoval je s matematickou abstrakcí Ideje. Platon zřejmě bohužel nemohl nikdy uvidět kytici květů, zářící svým vlastním světlem, kde se vše chvěje pod tíhou významu, který vyjadřuje. Nikdy nemohl vnímat to, jak růže, karafiát a kosatec byly tím, čím byly - pomíjivostí, která však zároveň byla rovněž i věčným životem, neustálým hynutím, které současně bylo čistým bytím, okamžikem, jedinečnou souhrou, v níž díky jakémusi nevyslovitelnému, a přesto sebe sama potvrzujícímu paradoxu je možné uzřít zdroj vší existence.
Dále jsem se díval na květiny a zdálo se mi, že v jejich živém světle lze pozorovat dech - avšak dech bez návratu k počátečnímu bodu, bez opakujících se odlivů -, jenom tok násobící nádheru krásou ještě větší, hluboký význam významem ještě hlubším. Na mysl mi přicházela slova jako »půvab« a »proměna«, jež však s sebou nesla ještě řadu významů dalších. Můj pohled putoval od růže ke karafiátu, od jeho jemné záře k hladce taženým svitkům křehkého ametystu kosatce. Onu blaženou vizi, kterou Indové nazývají sat-čit-ánanda, tj. bytí-uvědomění-blaženost, jsem konečně poprvé pochopil ani ne tak na verbální úrovni, ne v rodících se náznacích nebo vzdáleně, ale v přesném a úplném smyslu oněch podivuhodných výrazů. A potom jsem si vzpomněl na jistou pasáž, kterou jsem četl v jednom eseji D. T. Suzukiho: "Co je to dharmové tělo buddhy?" (»Dharmové tělo buddhy« je jinak řečeno vědomí, jsoucno, prázdnota či bůh.) Tuto otázku si klade v zenovém klášteře každý vážný a zmatený novic. A s provokativní nesouvztažností jednoho z Marxových bratří mu na ni mistr odpovídá: "Živý plot na konci zahrady." - "Takže člověk, který si uvědomí tuto pravdu," s pochybnostmi se táže novic, "kým, smím-li se zeptat, kým se pak stane?" Groucho mu dá holí přes záda a odpoví: "Zlatohřívým lvem."
Když jsem to četl, byl to pro mne pouze mlhavý kus nějakého mystického nesmyslu. Teď to ale bylo jasné jako den a evidentní jako Eukleidovy teze. Ovšemže dharmové tělo buddhy byl živý plot na konci zahrady. A zároveň to byly očividně i tyhle květiny, bylo to vlastně cokoliv, co jsem já, nebo by bylo snad lépe říci, že to bylo posvátné ne-já, co se na chvíli uvolnilo ze svého škrtícího objetí a stalo se pozorovatelem...
Přemýšlel jsem o svých zážitcích a zjistil jsem, že musím souhlasit s vynikajícím cambridžským filosofem C. D. Broadem, jenž jednou napsal: "Měli bychom daleko více než doposud brát v potaz teorii, kterou Bergson dává do spojitosti s naší pamětí a smyslovým vnímáním. Podstatou této teorie je teze, že funkce mozku, nervového systému a smyslových orgánů je především eliminující, a nikoliv produkující. Každý člověk je v jakémkoliv okamžiku schopen si vzpomenout na vše, co se mu kdy stalo, a vnímat vše, co se děje kdekoliv ve vesmíru. Avšak funkce mozku a nervového systému spočívá v tom, že nás naopak ochraňuje před matoucí záplavou množství pro nás většinou zcela neužitečných a irelevantních informací právě tím, že vyloučí většinu toho, co bychom jinak vnímali nebo na co bychom si mohli vzpomenout v kterémkoliv okamžiku. Tak uchovává ve skutečnosti jen velice malou a pouze specificky vybranou část, která je pravděpodobně prakticky užitečná."
V souladu s touto teorií je ve skutečnosti každý z nás potenciálně vesmírným vědomím. Ale jsme také zvířata, jejichž cílem je přežití za každou cenu. Aby bylo toto biologické přežití možné, musí být universální vědomí omezeno redukujícími záklopkami našeho mozku a nervového systému. Takže na druhém konci vylézá jen jakýsi mizerný protlak vědomí, jenž nám pomáhá na této planetě zůstat naživu. Aby člověk mohl formulovat a vyjádřit obsah tohoto zredukovaného vědomí, vynalezl a donekonečna přepracovává celou řadu symbolických systémů a různé implicitní filosofie, které nazývá jazyky. Každý jednotlivec je tedy jak uživatelem, tak i obětí lingvistické tradice, v níž se narodil. Uživatelem je díky tomu, že mu tyto jazyky umožňují přístup k nahromaděným záznamům o zážitcích jiných lidí, obětí, protože ho tyto jazyky utvrzují v mylné víře, že ono zredukované vědomí je to jediné skutečně možné vědomí, a také proto, že ho uvrhují do zcela určitého a omezeného chápání reality. Díky této situaci pak člověk má často tendenci brát na všechno vlastní metr a pro skutečné věci používat svá vlastní slova. Takže to, co se v jazyce náboženství nazývá »tento svět«, je ve skutečnosti svět pouhého zredukovaného vědomí, vyjádřeného a petrifikovaného určitým konkrétním jazykem. Rozličné »jiné světy«, s nimiž jako lidské bytosti tu a tam přicházíme do styku, jsou prostě jen prvky celkového vědomí, jež náleží k vědomí universálnímu. Většina lidí valnou část času vnímá ovšem jenom to, co prochází skrze redukční záklopku a co je jejich jazykem posvěceno jakožto jediná pravá realita. Zdá se však, že určití lidé se přece jen narodili jakoby s jakousi průkazkou, která jim tuto redukční záklopku umožňuje obcházet. Ostatní jedinci pak mohou dočasná povolení získávat buď spontánně, nebo jako výsledek záměrně podnícených »duchovních zkušeností«, hypnózy, či s pomocí drog. Těmito stálými nebo dočasnými výhybkami pak proudí nikoliv snad vnímání »všeho, co se děje kdekoliv ve vesmíru« (neboť povolení obejít onen filtr neruší redukční záklopku, která stále vylučuje úplný obsah universálního vědomí), ale něco víc, a především něco zcela jiného než pečlivě jen z hlediska užitečnosti vybíraný materiál, který naše zúžené individuální vědomí považuje za kompletní nebo přinejmenším dostatečně jasný obraz skutečné reality.
Činnost našeho mozku je zajišťována množstvím enzymatických systémů, které slouží ke koordinaci jeho činnosti. Některé z nich například regulují zásobování nervových buněk glukózou. Meskalin tlumí produkci těchto enzymů, takže tím snižuje hladinu glukózy, jež je k dispozici, a tím způsobuje permanentní potřebu cukru. Co se tedy děje, jestliže meskalin omezuje normální přísun cukru do mozku? Zatím máme bohužel k dispozici pouze mizivý počet zdokumentovaných případů, takže vyčerpávající odpověď není možno poskytnout. Ale to, co zažila většina z toho malého množství lidí, kteří brali meskalin pod kontrolou, lze shrnout asi takto:
1. Schopnost vzpomínat si a »myslet přímo« je redukována jen částečně, či snad vůbec. (Když jsem poslouchal záznam naší konverzace pod vlivem drogy, nepřipadal jsem si nikterak tupější než za normálních okolností.)
2. Vizuální dojmy se mocně zesilují, takže oko opět získává onu vjemovou nevinnost dětství, kdy se tento smysl ještě okamžitě a automaticky nepodřizuje předem dané představě. Zájem o prostor se zmenšuje a zájem o čas klesá téměř na nulu.
3. Ačkoliv intelekt zůstává nepoškozen a vnímání se intenzivně zlepšuje, vůle trpí hlubokou změnou k horšímu. Pod vlivem meskalinu člověk například nevidí žádný důvod k tomu, aby dělal cokoliv konkrétního, a většinu situací, v nichž by byl normálně s to trpět a jednat, shledává zcela nezajímavými. Nehodlá se jimi obtěžovat z toho prostého důvodu, že jej obklopují věci daleko zajímavější.
4. Tyto zajímavější věci lze prožívat (jak tomu bylo i v mém případě) »tam« či »tady« nebo v obou světech - ve vnitřním i vnějším - simultánně, či naopak za sebou. To, že jsou skutečně a jednoznačně lepší a zajímavější, připadá všem konzumentům meskalinu, pokud berou drogu se zdravými játry a neztrápenou duší.
Takovéto účinky meskalinu lze tedy očekávat po dávce drogy, jež má schopnost omezovat výkonnost naší mozkové redukční záklopky. Jakmile mozku dochází cukr, podvýživené ego se stává slabším, nemůže se už otravovat vykonáváním různých »důležitých« činností a ztrácí veškerý zájem o tyto prostorové a dočasné vztahy, které tolik znamenají pro sklony našeho organismu vycházet dobře s tímto světem. Jakmile universální vědomí prosakuje kolem již propustnější záklopky, začnou se dít všemožné druhy biologicky neužitečných záležitostí. V některých případech se může například jednat o mimosmyslové vnímání. Lidé například odhalí svět vysněné krásy, dalším se zjeví božská nádhera, neskonalá hodnota a smysluplnost nahé existence, dané a nekonceptualizovatelné skutečnosti. V konečném stadiu ztráty ega přichází pak »zastřené poznání«, že »všechno je ve všem« - tedy že všechno je skutečně vším. Podle mého skromného názoru je tento stav blízký rozpoložení, v němž ohraničené vědomí může dospět k "vnímání všeho, co se děje kdekoliv ve vesmíru"...

Aldous Huxley - Brány Vnímán 1.část

3. května 2007 v 20:32 Zajímavosti a ták ...
Jak už všichni dobře víme, Jim byl už od malička bláznem do čtení. Ve třinácti bez problému louskal filosofická díla a jeho "načtenost" se také projevila v různých srovnávacích testech, hlavně sloh zvládal bravurně. V knihách hledal inspiraci pro svoje texty... také na to jaksi doplatil. Když odcestoval do Paříže nabrat síly a skládat poezii, ztěží vyplodil nějaký verš, hned poté ale zjistil, že je to úryvek či odstavec z nějaké knihy co kdysi přečetl... Ale nebudu odbočovat, kniha která Jima inspirovala k názvu kapely se jmenuje Brány vnímání, napsal ji Aldous Huxley. Toto dílo popisuje, jak sám autor na sobě testuje zatím nepoznané účinky drog (zde hraje hlavní roli mescalin). Po dočtení téhle knihy se Morrison chtěl ihned vydat do Mexických pouští hledat prostředky pro tuto dorgu... Jestli máte zrovna dlouhou chvilku - honem do čtení
.......Dnes již klasický dokument o neortodoxním hledání duchovní zkušenosti, proslulý esej slavného anglického spisovatele o jeho zkušenosti s psychedeliky (tj. mysl odhalujícími látkami) a jejich vlivem na lidské vědomí a poznání. Jedna z prvních knížek zabývajících se bez předsudků psychotropními látkami a jejich vlivem na lidské vědomí.
Huxley poprvé užil meskalin roku 1953. Při tomto experimentu zažil mystický stav mysli, v němž jsou očištěny "brány vnímání" a překročen dualismus subjektu a objektu. Meskalin, psilocybin a LSD pak systematicky užíval po dobu více než deseti let až do své smrti a tyto zážitky podle jeho vlastních slov pro něj představovaly zcela zásadní životní zkušenost. Když v roce 1963 umíral na rakovinu, před smrtí požádal svou ženu, aby mu podala poslední dávku LSD a k poslednímu psychedelickému zážitku mu četla pasáže z Tibetské knihy mrtvých.
"Všechny naše zkušenosti jsou ve skutečnosti podmíněny chemickými procesy, a pokud si představujeme, že některé z nich jsou čistě duchovní, čistě intelektuální nebo čistě estetické, pak je tomu tak jen proto, že jsme si nikdy nedali tu námahu, abychom prozkoumali i chemické procesy, které tyto zkušenosti doprovázejí." (Aldous Huxley)
V roce 1886 publikoval německý farmakolog Ludwig Lewin vůbec první systematickou studii o neznámém druhu jistého pouštního kaktusu. Anhalonium lewinii byl pro vědu novinkou, pro indiány v Mexiku a na americkém Jihozápadě, vyznávající původní víru, však byl starým známým přítelem. Vlastně byl daleko víc než pouhý přítel, jak o tom podává zprávu jeden z prvních španělských návštěvníků Nového světa: "Jedli kořen, který nazývali peyotl a který uctívali, jako by to bylo nějaké božstvo."
Proč indiáni uctívali peyotl jako božstvo, se ukázalo, když vynikající psychologové, jakými byli Jaensch, Havelock Ellis a Weir Mitchell, začali provádět první experimenty s alkaloidem meskalinem, látkou, která je hlavní aktivní složkou peyotlu. Je pravda, že i oni si z něj také brzy udělali modlu; přesto to potvrdilo ono zvláštní postavení meskalinu mezi drogami: podávaný ve vhodných dávkách způsobuje daleko hlubší změny ve vědomí než jiná psychofarmaka, je však daleko méně toxický.
Od dob Lewina a Havelocka Ellise výzkum meskalinu zvolna pokračoval v nepravidelných intervalech. Chemikům se podařilo tento alkaloid nejen izolovat, ale dokonce i uměle syntetizovat, takže dnes již nejsme závislí na patřičné úrodě řídce se vyskytujícího pouštního kaktusu. Někteří psychiatři brali meskalin v naději, že tak dospějí k lepšímu pochopení duševních procesů u svých pacientů. Přestože psychologové pracovali jen s velmi málo subjekty a jen za přísně kontrolovaných okolností, podařilo se přece jen vypozorovat a zaznamenat některé charakteristické znaky, typické pro tuto drogu. Neurologové a psychologové objevili způsob, jakým meskalin působí na náš centrální nervový systém. Meskalin si rovněž vzal i přinejmenším jeden profesionální filosof, podle jehož názoru by mělo být možné s jeho pomocí lépe osvětlit starou a nevyřešenou otázku, jaké vlastně je skutečné místo lidské mysli v přírodě, a problém vztahů mezi mozkem a vědomím vůbec.
Na této úrovni se však výzkum zastavil. Teprve před dvěma či třemi lety byla odhalena velice významná skutečnost, jež se v podstatě nabízela po několik desetiletí, ale všiml si jí až Humphry Osmond, mladý anglický psychiatr, pracující v Kanadě. Zarazila jej totiž blízká podobnost v chemickém složení meskalinu a adrenalinu. Další výzkum pak ukázal, že kyselina lysergová, extrémně účinný halucinogen derivovaný z námelu, je svou stavbou oběma látkám rovněž příbuzná. Později došlo též k objevu, že adrenochrom (tj. produkt vznikající při rozpadu adrenalinu) může způsobovat symptomy, jež lze pozorovat při intoxikaci meskalinem. Adrenochrom se však pravděpodobně vytváří v lidském těle spontánně. Jinými slovy - tělo každého z nás dokáže vyrobit minimální množství této chemické látky, o níž víme, že způsobuje hluboké změny ve vědomí. Některé z těchto změn se podobají těm, jež se přisuzují jedné z pohrom dvacátého století, schizofrenii. Zapříčiňují tedy duševní rozkol chemické reakce? Nebo je to naopak a chemický rozkol je způsoben psychickou úzkostí, jež působí na nadledvinky? Bylo by velmi zbrklé a předčasné něco takového tvrdit. Můžeme pouze říci, že byl proveden určitý důkaz prima facie. Nyní už tuto nit vedoucí k záhadě systematicky sleduje řada stopařů - biochemiků, psychiatrů a psychologů.