Brány Vnímán 3. část

3. května 2007 v 20:36 |  Zajímavosti a ták ...
To, co my ostatní dokážeme nazírat pouze pod vlivem meskalinu, vidí umělec neustále. Jeho vnímání totiž neomezuje biologická ani sociální užitečnost. Trocha universálního vědomí neustále prosakuje skrze onu redukční záklopku mozku a ega do jeho vědomí. Je to poznání nejvlastnějšího významu všeho jsoucího...
Jak můžeme takto vyčištěné vnímání skloubit s lidskými vztahy, s běžnými potřebami a povinnostmi, a neříci přitom nic skutečně potěšujícího? S naprosto nebývalou naléhavostí v mém nitru vyrostl zájem o letitou diskusi, která se táhne už po staletí mezi aktivními a kontemplativními lidmi. Až do tohoto rána jsem znal kontemplaci vlastně jen v její skromné, více méně obvyklé formě - jako jakési běžné hloubavé přemýšlení, jako pohroužení se do poesie, malby nebo hudby; jako trpělivé očekávání inspirace, bez níž ani ten nejprozaičtější autor nemůže doufat, že čehokoliv dosáhne; jako nahodilé, leč přirozené záblesky, kdy řečeno Wordsworthovými slovy "prosakuje cosi daleko hlubšího"; jako cílené zklidnění vedoucí ke zlomkům »zastřeného vědění«. Nyní jsem však poznal kontemplaci i v jejích nadoblačných výškách. Ve výškách, avšak ještě ne v její skutečné plnosti. Neboť cesta Marie v sobě zahrnuje i cestu Marty, kterou pozvedá, aby posílila zároveň sama sebe. Meskalin otevírá cestu Marie, ale zavírá dveře pro cestu Marty. Umožňuje přístup ke kontemplaci - avšak ke kontemplaci bez akce, či dokonce bez jakékoliv vůle k jednání či pomyšlení na nějakou činnost. Čas od času člověk, který užívá meskalin, cítí, že i když je vše na jednu stranu tak, jak má ve skutečnosti být, přesto něco není tak úplně v pořádku. Jeho problém je v podstatě týž, s jakým se konfrontuje každý kvietista či světec (např. buddhistický arhat) a v jiné rovině malíř krajiny nebo malíř již zmíněného »lidského zátiší«. Meskalin samozřejmě nikdy nemůže tento problém vyřešit. Může ho pouze prorocky předložit těm lidem, kteří se s ním ještě nesetkali. Úplné a konečné řešení mohou nalézt pouze ti, jež už jsou připraveni, aby dokázali realizovat nejvhodnější světový názor skrze správný druh chování a adekvátní stálou a přirozenou bdělost. Proti kvietistovi zde pak stojí aktivně kontemplativní světec, člověk, který je podle Mistra Eckharta hotov snést se třeba až ze sedmého nebe, jen aby mohl nemocnému bratru přinést pouhý hrnek vody. Proti osvícenému arhatovi, ubírajícímu se od vnějšího světa k naprosto transcendentální nirváně, tady stojí mahájánový bódhisattva, pro nějž jsoucno a svět všemožných okolností jsou jedno a totéž. Pro jeho neskonalé soucítění je totiž každá z těchto eventualit příležitostí nejenom uplatnit proměňující vhled, ale také skutečné aktivní milosrdenství...
Ještě než opustíme toto téma, rád bych podotkl, že není žádné kontemplace, a to včetně kvietistické, která by byla bez etických hodnot. Nejméně polovina celé morálky je vlastně negativní; sestává z vyhýbání se zlu. Otčenáš neobsahuje ani padesát slov, ale šest z nich je zasvěceno prosbě k Bohu, aby nás neuvedl v pokušení. Jednostranně kontemplativní člověk se straní spousty věcí, které by dělat měl. Avšak je také třeba zároveň říci, že se odvrací od toho, co by dělat neměl. Jak poznamenal kdysi Pascal: "Kolik zla by ubylo, kdyby se člověk naučil tiše sedět ve svém pokoji." Kontemplativní lidé, jejichž vnímání bylo očištěno, však nemají zůstávat ve svých domovech. Mohou jít po své práci, plně uspokojeni, že vidí boží pořádek věcí, jehož jsou součástí, takže ani nebudou pokoušeni tím, co Traherne nazývá "špinavé prostředky světa". Co by nás vlastně mohlo přimět k žádostivosti či sebeprosazování, k tomu, abychom si libovali v moci nebo různých bezútěšných formách radosti, pokud se cítíme universálními dědici tohoto světa? Když "moře proudí našimi žilami ... a hvězdy jsou nám drahokamy", když všechny věci jsou vnímány jako nekonečné a svaté? Z kontemplativních lidí se s velkou pravděpodobností nestávají hazardní hráči, kuplíři ani pijani, nevzývají nesnášenlivost ani válku, nepovažují za nutné loupit, podvádět či utiskovat bezbranné. Za výčtem nectností, kterým se tito lidé vyhýbají, lze uvést naopak jednu pozitivní a důležitou skutečnost. Arhat ani kvietista sice neprovádějí kontemplaci v její plnosti, ale jestliže tak činí, mohou do lidského světa přinášet myšlenky z jiné oblasti vědomí. Uskutečňují-li svou kontemplaci v transcendentálních výšinách, může skrze ně plynout do světa našich potemnělých »já« onen nektar, jehož nedostatkem chronicky trpíme...
Francouzským oknem jsem vystoupil pod jakési loubí tvořené částečně laťkovým plůtkem a zčásti pnoucím se růžovým keřem. Na konci onoho loubí stála zahradní židle. Svítilo slunce a stín tvořený laťkovím dopadal i na ni. Židle - zapomenu na ni někdy? Tam, kde stíny dopadaly na plátěné čalounění, se pruhy syté, ale planoucí indigové modři střídaly s pásy zářivého jasu, tak intenzivně průzračného, až se jen ztěží dalo uvěřit, že jsou vytvořené z něčeho jiného než z nějakého planoucího modrého ohně. Asi jsem tam jenom tak pořádně dlouho zíral, aniž bych věděl, co to vůbec znamená, nebo to snad chtěl zjistit. Kdykoliv jindy bych viděl obyčejnou židli normálně nasvícenou střídajícím se světlem a stínem. Tentokrát ale vjem naprosto pohltil představu. To sledování mě upoutalo. Byl jsem jím tak zasažen, že už jsem si neuvědomoval vůbec nic jiného. Zahradní souprava, laťky, sluneční svit, stín - to vše se posléze stalo pouhými jmény a prázdnými pojmy, pouhou verbalizací vytvořenou pro užitkové nebo vědecké účely. Ale teď to byla azurová výheň rozdělovaná propastmi bezedného enciánu. Nebyl jsem schopen vyjádřit tu nádheru, která zároveň téměř děsila. Najednou jako bych tušil, co může cítit člověk, který je šílený. Schizofrenie má totiž svá nebesa stejně jako peklo a očistec. Vzpomínám si, co mi říkal jeden můj starý, již mnoho let mrtvý přítel o své šílené manželce. Jednoho dne, bylo to v raném stadiu její nemoci, kdy ještě mívala jasné chvilky, jí začal vyprávět o jejich dětech. Chvilku poslouchala, ale pak ho náhle přerušila. Jak jen prý vůbec může marnit čas nějakými řečmi o dětech, které tady ani nejsou, když všechno, co se skutečně děje právě teď a tady, je právě ta nevyslovitelná krása vzorků, jež se tvoří na jeho hnědém tvídovém saku, kdykoliv jen pohne paží? Běda však, takový ráj očištěného vnímání, ráj ryze jednostranné kontemplace, nedokázal existovat trvale. Tyto požehnané výpadky se postupně stávaly řidšími, kratšími, až nakonec už jich nebylo vůbec a zbyla jenom hrůza.
Většina lidí, kteří berou meskalin, má zkušenosti pouze s onou božskou stránkou schizofrenie. Droga může přinést peklo a očistec jenom tomu, kdo v nedávné době například prodělal žloutenku či kdo trpí pravidelnými depresemi nebo chronickou úzkostí. Meskalin naštěstí nevytváří žádnou závislost podobně jako jiné drogy, takže toto nebezpečí nemusí být zdrojem úzkosti jako u skutečných drog. Normální zdravý člověk se zájmem o věc samozřejmě ví, že meskalin je naprosto neškodný, že jeho účinky odezní po osmi až deseti hodinách, že nezanechávají nějakou kocovinu a konečně ani žádnou potřebu obnovit dávku. Povzbuzen takto zkušenostmi jiných, pouští se do experimentu beze strachu - jinými slovy bez zbytečných dispozic k zvrácení různých nepředvídatelně zvláštních a nepříliš lidských zážitků v něco děsivého či skutečně pekelného.
Stál jsem tedy před židlí, jež vypadala jako Poslední soud - možná bych spíše měl říci, že jsem stál před Posledním soudem, ve kterém se mi po delším čase a se značným úsilím opět podařilo vidět židli -, a zjistil jsem, že se ocitám na samém pokraji paniky. Najednou jsem cítil, že už to zachází příliš daleko. Nezdravě daleko, navzdory tomu, že moje prožívání směřovalo ke stále intenzivnější kráse a hlubšímu významu. Strach, jenž jsem viděl v retrospektivě, byl způsoben přívalem a tlakem reality tak široké, že moje vědomí, přizpůsobené žít povětšinou v útulném světě symbolů, to už nemohlo unést. A skutečně, náboženská literatura je plná různých odkazů na bolest a hrůzu, jež zaplavuje ty, kdo se znenadání střetávají tváří v tvář s mysteriem tremendum. Jazykem teologie lze říci, že tento strach tkví v rozporu mezi lidskou samolibostí a božskou čistotou, mezi lidskou sebezničující vyděleností a nezměrností boha. Spolu s Jakobem Böhmem a Williamem Lawem můžeme říci, že božské světlo dopadá ve své plné záři na zatvrzelou, s bohem nesmířenou duši jenom jako mučivý očistný oheň. Prakticky totéž můžeme najít i v Tibetské knize mrtvých, která popisuje, jak se odchýlená duše svíjí v agónii působením čirého světla prázdnoty, ba dokonce i působením světel nižších a prchá raději do pohodlné temnoty jáství jako znovuzrozený člověk nebo i zvíře, nešťastný duch, či dokonce jako obyvatel pekla. Cokoliv raději než ten žhnoucí jas nezředěné reality - cokoliv!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama