Brány Vnímán 4. část

3. května 2007 v 20:37 |  Zajímavosti a ták ...
Schizofrenik není jenom zatvrzelá a s bohem nesmířená duše, ale navíc i duše zoufale nemocná. Jeho nemoc spočívá v neschopnosti přijmout útočiště ve vnitřní a vnější realitě (čehož je normální člověk obvykle schopen), ve světě zdravého rozumu - lidském světě užitečných pojmů, sdílených symbolů a sociálně přijatelných konvencí. Člověk, jenž trpí schizofrenií, je tedy jakoby neustále pod vlivem meskalinu. Proto není schopný uzavřít se vůči prožívání reality. Necítí se pro ni ještě dostatečně svatý, nedovolí si ji jen tak bagatelizovat, protože mu nikdy nedovolí vidět svět obyčejnýma lidskýma očima. Děsí ho natolik, že si pak vykládá její ustavičnou zvláštnost a palčivou intenzitu jejího významu jakožto manifestaci nějaké lidské, či dokonce kosmické zlovůle, jež volá z jeho strany po těch nejzoufalejších protiopatřeních od vražedného násilí na jedné straně až po katatonii či psychologickou sebevraždu na straně druhé. Jakmile se totiž člověk jednou pustí směrem dolů, cestou do pekel, pak není už nikdy schopen se zastavit. A to všechno jsem teď viděl až příliš jasně...
Zdá se velice nepravděpodobné, že člověk jako takový bude schopen obejít se bez umělých rajských zahrad. Většina lidí totiž vede tak bolestný a jednotvárný život, tak chudý a omezený, že nutkání mu uniknout a přenést se alespoň na pár okamžiků kamsi jinam, je odedávna jednou ze základních pohnutek lidské duše. Většina umění a náboženství, všechny karnevaly, orgie, tance i třeba poslech oratorií - tohle všechno vždy byly, slovy H. G. Wellse, jakési brány ve zdi. Různé intoxikační látky pro soukromou každodenní potřebu tu rovněž byly odedávna. Různá rostlinná sedativa a narkotika, euforické látky obsažené v různých stromech, halucinogeny získávané z bobulí nebo kořenů - to všechno lidé odnepaměti znali a také systematicky používali. K těmto přírodním látkám, přeměňujícím vědomí, pak moderní věda přidala řadu dalších, syntetických sloučenin, jako jsou například chloral, benzedrin, bromidy nebo barbituráty.
Většina těchto psychoaktivních látek dnes bohužel nemůže být užívána jinak než pod lékařským dohledem, popřípadě nelegálně, a tedy i s určitým rizikem. Na Západě nepostihujeme ve skutečnosti pouze užívání alkoholu a tabáku. Všechny ostatní brány jsme nazvali »narkotiky« a jejich nelegální uživatele označili jako »narkomany«.
Trávíme dnes bohužel více času pitím a kouřením než vzděláváním. To ovšem vůbec nepřekvapuje. Nutkání uniknout ze samoty a svého prostředí má dnes téměř každý a prakticky neustále. Silnou touhu udělat něco pro mladé lidi mají pouze jejich rodiče, a to ještě jenom po těch pár let, co děti chodí do školy. Ani obecný postoj k pití a kouření není překvapivý. Navzdory rostoucí armádě beznadějných alkoholiků, navzdory stovkám a tisícům lidí každoročně zraněných nebo zabitých na silnicích podnapilými řidiči si oblíbení komici na téma alkoholu a alkoholiků jen dál a dál vymýšlejí různé vtipy. I přes evidentní spojitost mezi kouřením cigaret a výskytem rakoviny plic považuje prakticky každý občan Západu kouření za stejně normální a přirozenou věc, jako je třeba jídlo. Racionálně uvažujícímu člověku to může připadat velmi podivné, historika to však vůbec nepřekvapí. Ani pevné přesvědčení o existenci pekla rovněž neuchránilo středověkého křesťana před jeho ambicemi, chtíčem a chamtivostí. Rakovina plic, dopravní nehody a miliony nešťastných a neštěstí způsobujících alkoholiků jsou však skutečnostmi daleko průkaznějšími, než bylo samo peklo v době Dantově. Když se ovšem v člověku probudí teď a tady touha po uvolnění a uklidnění, po alkoholu či cigaretě, zmíněné skutečnosti jsou rázem čímsi příliš vzdáleným a nepodstatným.
Naše doba je mimo jiné i dobou automobilismu a prudce rostoucí populace, přičemž alkohol se s bezpečností na silnicích pochopitelně nijak neslučuje. Jeho výroba, stejně jako produkce tabáku, nadto připravuje člověka o mnoho milionů hektarů té nejúrodnější půdy. Problémy týkající se alkoholu a tabáku však nelze řešit žádnou prohibicí. Všeobecnou a všudypřítomnou touhu přenést se někam jinam nelze jen tak začarovat zabouchnutím nějaké v současnosti zrovna oblíbené branky ve zdi. Jediné rozumné řešení je otevření jiných, lepších bran v naději, že tyto brány člověka podnítí k tomu, aby vyměnil své staré a špatné návyky za nové a méně škodlivé. Některé z těchto nových, lepších bran budou ve své podstatě sociálního a technologického rázu, jiné se naopak budou týkat náboženství a psychologie, další třeba stravování, vzdělání či sportu. Potřeba častých chemických úniků z nesnesitelné samoty a omezujícího okolí však nepochybně přetrvá. Vzniká zde tedy potřeba nějaké nové drogy, drogy, která uleví ztrápeným lidským bytostem a utěší je, aniž by byla z dlouhodobého hlediska nějak škodlivá. Taková droga musí být rovněž účinná v malých dávkách a měla by být i syntetizovatelná. Pokud by neměla tyto vlastnosti, její produkce, stejně jako produkce vína, piva, lihovin a tabáku, by se nezbytně křížila s rostoucí spotřebou potravin a jiných nepostradatelných plodin. Musela by být rovněž méně toxická, než je například takové opium nebo kokain, nesměla by mít nežádoucí společenské dopady jako třeba alkohol nebo barbituráty, musela by být méně nebezpečná srdci a plicím, než jsou nikotin a dehet z cigaret. A z druhé, té kladné stránky, by pak měla vyvolávat daleko zajímavější změny ve vědomí, změny s větší vnitřní hodnotou, než je pouhé uklidnění nebo stav beze snů, různé přeludy všemohoucnosti nebo obyčejné vymanění se z útlumu.
Pro většinu lidí je meskalin téměř naprosto neškodný. Na rozdíl od alkoholu nevyvolává stavy nekontrolovatelného jednání, které by následně ústilo ve rvačky, násilnosti a způsobovalo by třeba dopravní nehody. Pod vlivem meskalinu si totiž člověk v pohodě hledí svých záležitostí. Prožívání těchto změněných stavů vědomí navíc přináší i velké ponaučení, které nemusí být spláceno žádnou kocovinou. Avšak o dlouhodobých efektech pravidelného užívání meskalinu víme zatím jen velice málo. Avšak ani tělesné, ani morální kvality indiánů, kteří běžně a dlouhodobě konzumují peyotl, se tímto zvykem nikterak nesnižují. Spolehlivé informace jsou ovšem zatím stále ojedinělé a pouze rámcové.
Poznámka: Ve své monografii Peyotlismus u kmene Menominí (Menomini Peyotism), vydané v prosinci 1952 nákladem Americké filosofické společnosti, profesor J. S. Slotkin píše: "Nezdá se, že by pravidelné užívání peyotlu způsobovalo jakékoliv nápadné odchylky nebo nějakou závislost. Znal jsem mnoho lidí, kteří brali peyotl čtyřicet padesát let. Množství peyotlu, které zkonzumují, závisí na významu slavnostní příležitosti. Obecně lze říci, že neberou o nic více peyotlu, než brali v minulosti. Navíc interval mezi rituály je někdy celý měsíc i více a neprovázejí jej žádné pocity abstinenčního syndromu. Já osobně jsem ani po řadě čtyř rituálů během čtyř týdnů nezvyšoval množství konzumovaného peyotlu, ani jsem nepocítil jeho následnou potřebu." Jeho tvrzení je takřka v souladu se skutečností, že "peyotl nebyl nikdy federální vládou oficiálně prohlášen za narkotikum a jeho užívání nebylo zakázáno". Přesto "během dlouhé historie vzájemných styků indiánů a bělochů se bílé úřady obvykle snažily užívání peyotlu potlačovat, jelikož měly za to, že hanobí jejich vlastní bělošskou morálku. Avšak tyto pokusy vždy zkrachovaly". Ve své poznámce dr. Slotkin dodává, že "je prazvláštní slyšet nejrůznější fantastické dohady o účincích peyotlu a o povaze rituálů, které vyprávějí bílí a katoličtí indiánští dozorci v rezervaci Menominíů. Nikdo z nich sice neprožil sebemenší osobní zkušenost s touto rostlinou a jejím náboženstvím, přesto se však cítí být povoláni psát úřední zprávy na dané téma".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 A A | 1. srpna 2010 v 11:41 | Reagovat

vzhledem k tomu že mám kladný vztah jak k doors tak k huxlymu..dobré...
zvlášť se mi líbí stránky z huxleyho knihy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama