Brány Vnímán 5. část

3. května 2007 v 20:39 |  Zajímavosti a ták ...
Ani meskalin samozřejmě není žádnou ideální drogou, i když je bezpochyby lepší než takový kokain, opium, alkohol či tabák. Vedle většiny těch, kterým meskalin přináší šťastný stav transfigurace, existuje ale i nemálo lidí, kteří v takových stavech nacházejí jenom peklo nebo očistec. Tuto drogu také nelze brát podobně jako nějakou skleničku alkoholu, neboť její efekt trvá příliš dlouhou dobu. Dnešní chemie a psychologie je však schopna téměř všeho. Pokud by psychologové a sociologové stanovili jakýsi ideál, lze se spolehnout na to, že neurologové a farmakologové už přijdou na způsob, jak ho dosáhnout (i když lze připustit i takový ideál, který nebude nikdy možné plně realizovat). Bezesporu by se ale tomu ideálu přiblížili daleko více než v minulosti, jež se nesla ve znamení vína, či v současnosti, kdy se pije whisky, kouří marihuana a polykají různé barbituráty.
Potřeba transcendence sebevědomého jáství je, jak už jsem řekl, základní pohnutkou každé lidské duše. Člověk může prožívat úctu ke světu, dělat dobré skutky nebo praktikovat různá duchovní cvičení. Pokud však z jakéhokoliv důvodu v této přirozené sebetranscendenci neuspěje, je náchylný obrátit se k chemickým náhražkám náboženství. Jsou to alkohol a všelijaké »prášky« na moderním Západě, alkohol a opium na Východě, hašiš v muslimském světě, alkohol a marihuana ve Střední Americe, alkohol a koka v Andách, alkohol a barbituráty ve vyspělejších oblastech Jižní Ameriky. Philippe de Félice ve své knize Poisons Sacrés, Ivresses Divines s použitím velkého množství různých dokumentovaných případů píše o úzkém spojení mezi náboženstvím a užíváním drog, jež existuje od nepaměti. Zde shrnuji jeho závěry: "Využívání toxických látek pro náboženské účely je široce rozšířené... Příklady studované v této knize lze pozorovat v každém náboženství na Zemi, u různých primitivních kultů stejně jako mezi těmi, jež dosáhly vysoké úrovně civilizace. Nemáme tedy co do činění s nějakými ojedinělými fakty, nad nimiž by šlo jen tak mávnout rukou, ale s obecným a v nejširším slova smyslu běžným lidským fenoménem, jejž nemůže zavrhnout nikdo, kdo se snaží odhalit, co je to vlastně náboženství a co jsou to ty hluboké potřeby, které by toto náboženství mělo uspokojit."
V ideálním případě by pochopitelně každý člověk měl být schopen transcendence v nějaké náboženské formě. Zdá se však, že ve skutečné praxi nebude možno tohoto stavu nikdy dosáhnout. Avšak v různých církvích jsou a nepochybně vždy i budou lidé, kterým samotná zbožnost bohužel nestačí. Například takový Chesterton, který psal o pití stejně poeticky jako o oddanosti bohu, by mohl být jejich výmluvným reprezentantem.
Moderní křesťané, vyjma několika protestantských sekt, sice tolerují alkohol, avšak ani ti nejtolerantnější se nikdy nepokusili jiné drogy přijmout nebo posvětit jejich užívání. Zbožný pijan je tedy nucen i nadále vést svůj náboženský život na jednom místě a svou náboženskou náhražku konzumovat někde jinde. A nejspíš to zřejmě ani jinak nelze. Pití by totiž mohlo být posvěceno pouze v náboženství, které si moc nepotrpí na nějaké dekórum. Uctívání Dionýsa nebo keltského boha piva kdysi bývala pořádně hlučná a odvázaná záležitost, dnešní křesťanské obřady však nejsou slučitelné ani s podnapilostí. Výrobcům lihovin to sice neuškodí, ale ve skutečnosti je to velmi špatné pro křesťanství. Nespočet lidí touží po sebetranscendenci a rádi by ji obvykle hledali v nějaké církvi. Avšak běda, "hladové ovečky přicházejí s úctou a nejsou nasyceny". Účastní se bohoslužeb, poslouchají kázání, opakují modlitby - avšak jejich žízeň zůstává neutišena. Zklamáni se proto opět vracejí k láhvi. Po určitou dobu kompromis funguje. Návštěvy kostela zůstávají, avšak nejsou tak časté jako útěky ke sladkému břehu hospodské utopie. Bůh zůstává sice stále na zřeteli, ale je to bůh vyjádřený už jenom slovně, tedy bůh v přísně pickwikovském slova smyslu. Předmětem uctívání je ve skutečnosti láhev a jedinou autentickou náboženskou zkušeností je onen stav nezkrocené a bojovné euforie, která přichází po třetí sklence.
Vidíme tedy, že alkohol a křesťanství nejdou a ani nemohou jít dohromady. Zdá se mi, že takový meskalin by s ním byl slučitelnější. Lze to například doložit na řadě indiánských kmenů žijících v oblasti táhnoucí se od Texasu až po Wisconsin. Mezi těmito kmeny jsou různé skupiny, které patří k Církvi amerických indiánů. A nejvýznamnějším rituálem této církve je obdoba starokřesťanského rituálu agapé neboli slavnosti lásky, kde se však namísto svěceného chleba a vína podávají plátky peyotlu. Indiáni při tom věří, že kaktus je zvláštní dar od boha, a jeho účinky přisuzují působení ducha svatého.
Profesor J. S. Slotkin, jeden z mála bílých lidí, kteří se zúčastnili peyotlového rituálu, říká o svých druzích, že při něm "v žádném případě nebývají otupělí nebo opilí... Nikdy nevycházejí z rytmu ani nekomolí slova tak jako opilý nebo otupělý člověk... Všichni jsou klidní, zdvořilí a ohleduplní k ostatním. Nikdy jsem nebyl na podobné bohoslužbě bílých lidí, kde by bylo tolik náboženského cítění a vzájemné úcty". Můžeme se tedy ptát, co tito zbožně se chovající peyotlisté vlastně prožívají. Není to zřejmě ani ten nasládle ctnostný pocit, který průměrnému návštěvníku normálního kostela pomůže vydržet těch devadesát minut nudy, a nejsou to ani ty hluboké pocity vyvolané představami stvořitele a spasitele, soudce a utěšitele, jež obohacují život skutečně zbožných. Pro tyto indiány je jejich náboženský zážitek něčím daleko bližším, přímějším a spontánnějším než násilné produkty povrchního, sebevědomého rozumu. Někdy (podle zpráv sebraných Slotkinem) mívají vize, ve kterých se jim zjevuje sám Kristus. Jindy slyší hlas Velkého ducha. Nebo si uvědomují přítomnost boha a svých osobních nedostatků, které musejí být napraveny, aby mohli naplňovat jeho vůli. Praktický dopad těchto chemických klíčů k branám do jiných světů se proto zdá být velmi dobrý. Dr. Slotkin navíc popisuje peyotlisty jako celkově pracovitější, střídmější (mnoho z nich nepije vůbec alkohol) a mírumilovnější, než jsou ti, kteří peyotl neužívají. Proto strom, jenž nese takové uspokojivé ovoce, nelze určit k vytnutí jako špatný.
Posvěcení užívání peyotlu udělalo z Církve amerických indiánů něco, co je jednak psychologicky zdravé, jednak úctyhodné z hlediska historického. Podobně i v raném křesťanství bylo duchovně povzneseno mnoho pohanských rituálů a slavností prostě tak, aby sloužily potřebám církve. Slavnosti nebyly určeny k mravnímu vylepšení, ale zmírňovaly jistý psychologický hlad lidí. První křesťanští misionáři pro to měli cit a namísto snahy o jejich potlačení je prostě přijímali takové, jaké ve skutečnosti byly - tedy prostředky k uspokojení základních pohnutek duše -, a integrovali je do nového náboženství. To, co dnes prožívají tito indiáni, je v zásadě podobné. Vzali jeden pohanský obyčej (mimochodem obyčej daleko více povznášející a osvětlující než většina poměrně brutálního hýření a maškarád evropských pohanů) a naplnili ho hlubokým křesťanským významem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama