Brány Vnímán 6. část

3. května 2007 v 20:40 |  Zajímavosti a ták ...
V současnosti se užívání peyotlu a s ním spojené náboženství stalo ve Spojených státech rovněž důležitým symbolem v boji indiánů za svou duchovní samostatnost. Jedni indiáni reagovali na tlak bílé kultury asimilací, druzí se naopak raději vrátili k upevnění dávných tradic. Někteří se však snaží vzít ze všeho to nejlepší, jinými slovy - to nejlepší z indiánských tradic, z křesťanství i z jiných oblastí transcendentální zkušenosti, kde duše vnímá svou neomezenost a svou božskou podstatu. Tolik Církev amerických indiánů. Podařilo se zde sloučit dvě základní touhy duše: potřebu nezávislosti, sebeurčení a potřebu transcendence, a poskytnout jim naplnění skrze touhu třetí - touhu uctívat boha, vykládat jeho cesty člověku a vysvětlovat vesmír prostředky koherentní teologie.
Lo, ubohý indián,
nevzdělanost mu čelo halí,
však zadek zůstává nahý.
Avšak ve skutečnosti jsme to právě my, nákladně a kvalitně vzdělaní běloši, kdo máme nahý zadek. Naše nahá popředí jsme si už zakryli rozličnou filosofií - křesťanstvím, marxismem nebo třeba freudismem -, ale naše zadky jsou ve skutečnosti ponechány napospas jakékoliv souhře náhod. Takže ten ubohý indián měl nakonec daleko více důvtipu než my a tu svou zadnici si ochránil suknicí transcendentální zkušenosti namísto fíkovým listem teologie.
Nejsem ovšem tak pošetilý, abych kladl na stejnou úroveň zkušenost získanou pod vlivem meskalinu nebo jiné drogy, ať známé nebo v budoucnu připravené, s uskutečněním konečného smyslu lidského života, tedy s tím, co lze nazvat osvícením, dokonalou blažeností. Pouze se domnívám, že meskalinový zážitek je přesně to, co katoličtí kněží označují jako »milost zdarma danou«, tedy milost nikoliv nezbytnou ke spáse, ale potenciálně nápomocnou, hodnou vděčného přijetí, je-li právě k mání. Umožňuje nám vystoupit z vyjetých kolejí našeho běžného vnímání a uzřít na několik bezčasových hodin vnější i vnitřní svět zcela jinak, než se jeví zvířeti, posedlému touhou po přežití, nebo běžnému člověku, svázanému pojmy a slovy - tj. uvidět, jak se jeví přímo a nepodmíněně universálnímu vědomí. A toto je pro každého, zvláště pro intelektuála, zkušenost, kterou nelze ničím zaplatit. Slovy Goetha je právě intelektuál člověkem, "pro nějž je slovo niterně plodné". Je to člověk, jenž cítí, že "to, co vnímáme okem, je nám příliš cizí, aby nás mohlo hluboce zasáhnout". A přesto ani Goethe, sám intelektuál a jeden z největších mistrů jazyka, nesouhlasil vždy s vlastním hodnocením slova. "Mluvíme příliš," píše uprostřed života. "Měli bychom méně mluvit a více kreslit. Já osobně bych se rád zřekl řeči vůbec a nejraději bych jen skicami přirozeně vyjadřoval vše, co chci říci. Fíkovník, malý had i zámotek na okně poklidně očekávající budoucnost - to všechno má velký význam. A ten, kdo by ho byl schopen správně dešifrovat, by se obešel bez psaného a mluveného slova úplně. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jalovosti, průměrnosti, (a jsem v pokušení říci) dokonce pošetilosti na řeči shledávám. Jak naproti tomu vznešenost přírody a její ticho vyděsí člověka, stojí-li tváří v tvář, ničím nerušen, pustině dávnověkých hor." Nikdy se samozřejmě neobejdeme bez jazyka a ostatních systémů symbolů, neboť pouze jejich prostřednictvím jsme se pozvedli nad zvířata na úroveň lidských bytostí. Ovšem stejně tak, jako z těchto systémů máme užitek, můžeme se lehce stát i jejich oběťmi. Není totiž vůbec jednoduché umět zacházet se slovem. Na svět bychom se proto měli učit dívat také přímo a nejenom skrze polopropustnou clonu pojmů, které převrátí každou danou věc do familiární podoby, označí ji nějakou obecně použitelnou nálepkou nebo nicneříkajícím vysvětlením.
Všechno naše vzdělání, literární i přírodovědné, všeobecné i speciální, je dnes ve skutečnosti převážně verbální, a tudíž selhává právě v tom, oč usiluje. Namísto toho, aby vedlo děti k proměně v plně rozvinutého dospělého člověka, vyrábí studenty přírodních věd, kterým jsou naprosto cizí ty nejprimitivnější prožitky, a studenty humanitních oborů, kteří nic nevědí ani o sobě, ani o druhých lidech.
Gestaltpsychologové, jako je třeba Samuel Renshaw, vypracovali sice už metody rozšíření rozsahu a zlepšení ostrosti lidského vnímání, avšak zavádějí je snad naši učitelé? Odpověď zní: Ne.
Učitelé všech oborů psychofyzických dovedností, od čtení po tenis a od provazochodectví po modlitbu, definovali metodou pokusů a omylů prostředí, v němž se daří optimálně uplatňovat poznatky jejich speciálního oboru. Avšak našla se snad nějaká velká nadace, která by financovala projekt na zkoordinování těchto empirických poznatků do jediné obecné teorie a praxe zvýšené tvořivosti? Opět, alespoň pokud vím, zní odpověď: Ne.
Všemožné kulty a školy různých technik pro dosažení zdraví, spokojenosti či duševní rovnováhy přinášejí řadě svých příznivců skutečně nepopiratelné výsledky. Avšak lze snad spatřit nějaké psychology, filosofy nebo duchovní učitele směle sestupovat do těchto podivných a občas i páchnoucích zřídel, na jejichž dně by měla sedět chudák pravda? Stále stejná odpověď: Ne.
Vraťme se tedy ještě jednou k historii výzkumu meskalinu. Před sedmdesáti lety výjimečně schopní jedinci popsali transcendentální zážitky lidí, kteří si v dobrém zdravotním stavu, ve vhodných podmínkách a ve správném duchu vzali tuto drogu. Kolik filosofů, kolik teologů, kolik profesionálních duchovních učitelů projevilo dostatek zvědavosti, aby i oni otevřeli tuto bránu? Odpověď zní, že z velmi praktických důvodů to neudělal vůbec nikdo z jejich kruhů.
V našem světě, kde má všechno vzdělání převážně verbální charakter, považují vzdělanější lidé za téměř nemožné, aby brali vážně cokoliv, co nějak nesouvisí se slovy nebo pojmy. Vždy se najdou peníze a lidé s doktoráty, aby provedli bláznivý výzkum toho, co je pro různé učence tak významným problémem: Kdo kdy koho ovlivnil, kdo řekl to či ono. Dokonce i v tomto století technologie ctíme humanitní předměty. Ale to neverbální, ono umění mít přímé vědomí daných skutečností, téměř naprosto ignorujeme. Katalogy a bibliografie, poslední edice ipsissima verba jakéhokoliv druhořadého veršotepce, úžasný rejstřík zahrnující všechny rejstříky... jakýkoliv podobný megalomanský projekt si může být jist souhlasem a finanční podporou. Avšak žádná významná osobnost ze skutečně uznávané university či církve pochopitelně neudělá vůbec nic pro to, abychom se vy nebo já, naše děti či vnoučata mohli stát vnímavějšími, abychom si intenzivnějším způsobem uvědomovali vnější i vnitřní realitu, byli duchovně otevřenějšími, méně náchylnými k fyzickým nemocem zaviněným psychologickým zanedbáním a byli schopnějšími kontroly nad vlastním autonomním nervovým systémem, jestliže má dojít na jakoukoliv formu neverbálního vyučování (a velice pravděpodobně prakticky užitečného), které by směřovalo k hlubším základům než pouhý švédský dril. Vyznavači verbality jsou totiž podezíraví k neverbalistům, racionalisté se obávají daných, neracionálních faktů, intelektuálové zase cítí, že "to, co vnímáme okem (či jinými smysly), je nám příliš cizí, než aby nás to mohlo hluboce zasáhnout". Neverbální vzdělání se prostě nevejde do žádné z předem daných škatulek. Není to totiž žádné náboženství ani neurologie, gymnastika ani morálka či občanská výchova, dokonce to není ani experimentální psychologie. Takže takový předmět z akademických a církevních důvodů ani existovat nemůže. Vzdělanci a farizejové slova tuto skutečnost vesele ignorují a s jízlivým úsměvem tyto problémy přenechávají osobám, které nazývají potřeštěnci, tlachaly, šarlatány a nekvalifikovanými amatéry...
Na sklonku svého života si Tomáš Akvinský vyzkoušel pravou kontemplaci - a poté odmítl pokračovat v práci na své nedokončené knize. Ve srovnání s tímto zážitkem označil vše ostatní, co kdy četl, oč se přel či co kdy napsal (Aristoteles, různé ty Aforismy, Otázky, Tvrzení či vznešené Summy), za pouhé plevy a slámu. Většina intelektuálů však považuje takové složení rukou do klína za politováníhodný, či dokonce amorální počin. Avšak doctor angelicus byl racionálním rozumem poznamenán víc než dvanáct obyčejných andělů a byl už i zralý pro smrt. Dostalo se mu proto v těchto posledních měsících jeho pomíjivého života výsady, aby se odvrátil od pouhé symbolické slámy a plev ke skutečnému zrnu, které přináší pochopení té pravé podstaty věcí. Andělům nižšího řádu, s lepšími vyhlídkami na délku života, bohužel nezbývá, než aby se vrátili zase zpátky ke slámě a plevám. Avšak člověk, jenž se vrací zpět bránou ve zdi, už nikdy nebude člověkem, který vyšel ven. Bude moudřejší, ale méně sebejistý, šťastnější, ale ne sebeuspokojený, pokorný v uznání své nevědomosti, ale přesto lépe vybaven pochopením vztahů, jež jsou mezi slovy a věcmi, pochopením toho, jak se po věky věků racionální rozum marně snaží o uchopení tajemství bytí…………………..

"Kdyby brány vnímání byly průzračné, každá věc by se člověku jevila taková, jaká je, neskonalá." (William Blake)
"Člověk, jenž se vrací zpět bránou ve zdi, už nikdy nebude člověkem, který vyšel ven." (Brány vnímání)
"Brány vnímání jsou malý skvost - stručný, objevný, moudrý a především lidský." (Sunday Times)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | E-mail | 20. června 2007 v 21:01 | Reagovat

Tuhle knížku jsem přečetla minulý měsíc, je to sakra zajímavý čtení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama